Den desátý

Rusové vše řeší na poslední chvíli nebo jen v extrémních situacích. Jinak to neumí. Děkanát se proměnil v přeřvávající se skupinku lidí nad hromadou papírů. Nešlo o klasickou výměnu názorů, ale o přeřvávání se jako na burze. My jsme se nic moc nedověděly, snad jen to, že normální, nám známý rozvrh hodin, nikdy neuvidíme :). Valentina Alexandrovna nás v hodině praktického jazyka učila dýchat a zpívat, mluvit ještě příliš ne...na co taky, hlavně že nám to bude zpívat.

Ve škole neexistují lavičky, u stánků s občerstvením jsou jen stoly. Jsem zvědavá, jak vypadá školní jídelna. Záchody jsou opravdu prazvláštní místnosti s plesnivými stěnami a sloupanými dlaždicemi a těžko se hledají – v každém patře jsou schované na jiném místě, dveře nejsou vždy označeny. Fungují zároveň jako kuřárna, i když se tvrdí opak.

Náměstí Lenina (Plošaď Lenina)

Z obchodu s oblečením, jak bylo psáno nad vchodem kousek od Náměstí Lenina, se vyklubal supermarket s potravinami. Už mi bylo jasné, proč jsme v první dny nemohly žádné obchody s potravinami najít. Naše oblíbené obchodní centrum je prošpikované butiky s luxusním zbožím, ve valné většině bez zákazníků, jen se znuděnými prodavači.

Běžně vypadající ulice

Na koleji po chodbách se line stále stejný smrad z „musoroprovodů“, i když je pán s dlouhou zahnutou tyčí prošťuchoval.

Venku je opět „graza“, písečná bouře. Volha skoro není vidět a nebe vůbec není modré, ale žluté. Při 34 stupních a facek písku do obličeje si přejeme těch pěkných aktuálních českých 15 stupňů a normální vítr, ne uragán.

Internetová místnost v přízemí koleje pracuje jinak, než je napsáno v otevíracích hodinách, ale to už nás ani nepřekvapuje. Nic zde není jen tak a pravidla jsou od toho, aby se porušovala. :)

Výhled od naší koleje