Den devátý

Opět vichřice. Opět na nás paní učitelka na praktický jazyk, Valentina Alexandrovna, zkoušela psycholingvistiku. Jsme takoví pokusní králici. Rozumím jí většinou bez problémů, ale odpovídat příliš nejde. Mám nějaký blok či co :). Však já se rozkecám. Představila nám jednoho Číňana, Artura (klasické čínské jméno, že). Stejně Artura další den mezi ostatními Číňany nepoznáme, jelikož nám přijdou všichni velmi podobní, stejně tak jako my jsme těžce rozpoznatelní pro ně. Rozvrh ještě nemáme, teplá voda opět neteče, pračka opět nebude prát (podle zvuku, který teď slyším z kuchyně).

Školní chodba v starší budově

Nechápu systém záchodů na univerzitě. A už vůbec nechápu, jak ty modelky mohou být taková prasata. Návštěva záchodů ve škole opravdu není zrovna oblíbená činnost.

Důmyslný zámek na dveřích jedné z našich učeben (Valentina Alexandrovna s nimi odvážně bojuje každý den) - proč mít klíčovou dírku svisle, když to lze i vodorovně, no ne :)

Park nedaleko univerzity

Vichřice už se dnes opravdu změnila v pravou písečnou bouři. Nebe je žluté, po azurově modré ani památky. Ještě v devět večer je vedro na padnutí. U schodiště na Mamaev Kurgan vyvěsili červené prapory, blíží se totiž „Děň goroda“. Velká slavnost, zvlášť v „gorodě- geroe“(městě-hrdinovi).

Už celkem dlouho jsem nejela maršrutkou, takže momentálně nejsem praštěná.

Večerní pohled na Mamaev Kurgan s již vztyčenými prapory