Den osmý

Kruté ráno. Vstala jsem s nateklým obličejem, po celém těle přibylo štípanců (myšleno tak dalších patnáct k patnácti z minula) od ruských krvežíznivých komárů. Vrátná na koleji nám popřála hezký svátek. Před školou nás už čekal dav studentů (teda nečekal samozřejmě na nás, zas takovou radist tam z nás opravdu nemají :), prváci měli balonky a prapory.

Slyšely jsme hymnu školy, hymnu Volgogradu, proslov rektora a miliony dalších proslovů a do toho jsme potkaly již nám známého pana profesora, který nás směle představoval kolegům. Po chvilce jsem si připadala jako exponát na výstavě – „mrkejte, to je ta z Evropy“. Jména kolegů a kolegyň mi stejně unikly. Neumějí se představovat, příliš drmolí a navíc, kdo si má pamatovat jestli je to Jevgenija Alexandrovna nebo Alexandra Jevgeněvna.

S očekáváním navštěvujeme děkanát, kde bychom měly dostat rozvrh. No, rozvrh není. Posílají nás na filologickou fakultu (milion schodů), kde si máme zjistit rozvrh alespoň pro pár předmětů. Škoda, že tam ještě rozvrhy připraveny nemají. Mezitím, co si nás přehazovali mezi fakultami (novou a strarou budovou), nás odchytla učitelka praktického jazyka, která zaslechla naší češtinu (nic lichotivého jsme zrovna o jejich systému neříkaly). Přivlastnila si nás, začala vykládat a nám nezbylo nic jiného než se usmívat a kývat hlavou.

Nakonec nás odtáhla ven na procházku (tady procházka znamená dvě až tři hodiny chůze) a pozvala nás na kávu a zmrzlinu. Prý splácí dluh Čechům, za to, že kdysi Rusům pomáhali, když nebylo nic k sehnání. Ať klidně splácí, mě to neva :).

Poznaly jsme, jaké to je být uprostřed vichřice, oči poznaly zrnka písku a vlasy ani nemluvím. Ale Rusky jsou v pohodě, stále krásné, načesané, čisté

Pohled na Volhu (v dálce je již vidět přicházející písečná bouře (rusky "graza")

Přístav neboli říční nádraží, jak tomu říkají, je špinavý betonový komplex, ale u Volhy je stejně krásně. Cesta z přístavu k „tančícímu mostu“ stojí 100 rublů a prý nic moc extra to není. Cesta na druhý břeh stojí 14 rublů.

Místní obchodnice

Loď, která převáží na druhý břeh Volhy

Paní učitelka nás utahala, že jsme sotva došly zpět na univerzitu. Tam jsme jako obvykle pouze zařizovaly dokumenty (povolení, potvrzení a podobné výmysly) a nikdo nám nic nového užitečného neřekl. Zítra nás čeká opět randíčko s touto přátelskou učitelkou.

Na koleji funguje internet. Kdo by to řekl, na chodbě je smrad jak za války díky „musoroprovodu“ (široká roura na odpadky, která vede všemi podlažími – nutno podotknout často ucpaná roura) a zároveň jsou zde i vymoženosti moderní techniky. Hodinu jsme cvakaly maily domů. Paní, která učebnu obsluhovala, byla děsně „příjemná“. Lidé jsou holt rozdílní všude.

Bohužel celkem běžný stav musoroprovodu na chodbě (zlaté české popelnice)