Dovolte, prosím, mohla bych, s dovolením,…děkuji

Jelikož jsem již profesionál v jízdě metrem, jedu špatným směrem nebo místo přestupu na jinou trasu omylem vylezu úplně na povrch zemský již jen jednou denně. Začíná se mi v té krásné Praze dařit.

Ale těch lidí! A jak jsou rychlí! Babka o holi s dvěma igelitkami, plátěnou taškou na kolečkách sotva leze o holi a jak se přiblíží tramvaj, už si to pádí s rozevlátou sukní, hůlkou a taškami nad hlavou jako zamlada, rošťanda jedna.

Jakožto rodilý vesničan nepochopím dobíhání tramvají, metra, autobusů a vlastně všeho, co jezdí každých 5 minut (u nás v městečku jede autobus dvakrát denně – tam už bych nějaký smysl viděla, pokud už se jedná o ten druhý autobus). Sprintovat, jen co v dálce na semaforu uvidím čekat můj autobus, srazit cestou pět dětí, zakopnout o psa, kotníkem najít všechny výmoly v chodníku, skočit dvakrát pod auto, jednou pod kolo, ztratit čepici, rozšlehat všechny jogurty v nákupní tašce a natrhnout si kalhoty na zadku – ne, to opravdu není můj styl. A vezměte si, že dotyční takhle dobíhají dvakrát denně – tipla bych si, že už ani neví, jak jogurt chutná.

Já vidím tramvaj, pokynu hlavou řidiči na pozdrav, mrknu na hodinky, upravím vlasy, narovnám brýle a v klidu dojdu na zastávku, mezitím tramvaj stihne v klidu odjet a já si počkám na tu mou souzenou.

Nejradši bych všechny postávající cestující při příchodu na zastávku pozdravila (jako u nás na vsi – pozor, u nás „ve městě“ vlastně), ale nikdo by mi neodpověděl a navíc by si mysleli, že jsem asi upadla, anebo by ani nic nezaregistrovali. V tom jsou Pražané velice dobří.

V tramvaji mi stojí na noze – nic neregistruje, ve frontě u kasy mi rýpe nákupním vozíkem v zadku – nic neregistruje, při otevření dveří výtahu stojí uprostřed kabiny a mou snahu vystoupit co? – neregistruje, na okruhu pro in-line bruslaře se čelně srazí s jiným bruslařem – nic neregistruje, jen je mu divné, že se musí z ničehož nic zvedat ze země, zatarasí uličku mezi regály, tvoří se za ním fronta, ale on nic neregistruje – Pražané stojící v té frontě neregistrují, že stojí a že se dlouho nepohnuli z místa.

Ovšem, jelikož v jsou v téhle společnosti zvyklí se otáčet, jsou průbojní – prostě ví, že na sebe musí upozornit – zakašlou, zanadávají si, vozík překážejícímu individuu odstaví, v tramvaji zasednou místo, i když je tam malá rozklepaná čivavka, v metru si loktem vyslouží volný průchod.

A pak vidíte toho vesnického blbečka (rozumějte mě), jak kolem sebe v tramvaji kouká, ani nedutá, zašláplou jednu nohu, přiskříplou bundu mezi oknem a velkou paní s velkou kabelkou, s násadou od koštěte zapíchlou v boku, která kouká z tašky cestujícího na druhé straně, blbečka, který z mnoha důvodů nemá šanci stihnout vystoupit na své zastávce nebo který si nemůže koupit milovaný sýr, jelikož má zatarasenou uličku v obchodě, a který jezdí výtahem tak dlouho, dokud všechny ostatní „spoluvýtažníky“ nevysadí v jejich patrech.