Konečná stanice, prosím vystupte – to už, jo?

Praha – Rus by řekl „stolica Češskoj respubliky“, tedy ne jen tak ledajaký Rus, většině název Česká republika neříká nic a ta zbývající část si Česko plete s Čečenskem. Takže se dostáváme k tomu, že by to vlastně skoro žádný Rus takhle neřekl a celý začátek článku je mimo. To se mi holt stává. No nic.

Když se nezkušená mladá neohrabaná dáma z vesnice (pozor, vlastně již z města – těch 2 000 obyvatel si velice zakládá na tom, že jsme získali status města, ač se nezměnilo vůbec nic, stále sem tam někomu ulétnou včely, utečou kozy nebo se splaší krávy – všední městský život, že), dostane do Prahy, hodně se diví.

Kromě toho, že hned první den je třeba zaplatit pokutu za jízdu načerno metrem (návod pro koupi jízdenky na automatu není až tak lehké pochopit), tak zvládnout samotnou cestu metrem, (natož s přestupem!) je zážitek. Smlouvání s revizorem a snaha upozornit na to, že jsem si jízdenku koupila (akorát špatnou) a že jsem z vesnice chuděrka malá poprvé v metru, nezabralo. Dobrý pocit z jinak celkem slušně zvládnuté cesty v metru – ve vlaku jsem zručně přeručkovávala z jedné tyče na druhou až ke dveřím a z jezdících schodů (jinak jim ve vesnici neříkáme) jsem bez větších karambolů a ostudy na konci vyskočila - vystřídala beznaděj při pohledu na bezpočet možných „výlezů“.

Nejčastějším způsobem, jak najít správný východ, se stala zkouška všech a ten poslední byl zpravidla ten správný. Myslím, že nikdo nenachodil tolik zbytečných kilometrů jako já při hledání správné cesty z metra. Pro bezdomovce a jehovisty jsem se stala známou zmatenou tváří. Pochybné existence si mě ani nedovolili oslovit nebo otravovat, jelikož jsme vypadala dost odhodlaně vyzkoušet všechny cesty, které jdou, a zároveň neztratit příliš mnoho času.

Když jsem po nechtěné prohlídce ulice ze všech stran konečně našla správnou zastávku tramvaje, samozřejmě jsem nejprve zamířila na špatnou stranu, ale poměrně brzy mi došlo (asi po třech projetých tramvajích), že musím na tu druhou. Před přechodem bych asi vystála důlek, kdyby vedle mě pod auto nevskočila odvážná městem ošlehaná babča a tím mi neumožnila svést se s ní na druhou stranu.

Starou dobrou pražskou tramvaj již důvěrně znám, ačkoliv ne z Prahy, ale z Volgogradu. Srovnáním jsem došla k názoru, že v Praze je více smradlavých spolucestujících, ale zase chybí průvodčí, která v Rusku okupovala každý vagon a trhala pro cestující lístky hlava nehlava. Ruštinu ovšem uslyším v tramvaji vždy – to je taková jistota .

Po mých prvních zkušenostech z Prahy bych mohla pořádat prohlídky východů z metra pro turisty, za vložení mince radit při nákupu jízdenek u automatu nebo pořádat závody v přebíhání tramvajových zastávek na správnou stranu.